0


Overeno zakazniky Gold

O výběru dalekohledu pro pozorování objektů hlubokého vesmíru (DSO, deep sky objects)

Pozorování hlubokého vesmíru je nejvyšší metou astronomie. Jednak proto, že nalezení většiny dostupných těles vyžaduje maximální trpělivost a výborné pozorovací schopnosti. Pozorovatel musí zároveň ovládat postupy jak vypátrat slabší objekty a nadto být i dobře technicky vybaven. Drtivá většina objektů hlubokého vesmíru (DSO) se nám kvůli své velké, a někdy opravdu až obrovské, vzdálenosti jeví jako neurčité skvrny různého tvaru s velmi nízkým povrchovým jasem. Právě proto musí dalekohled určený pro pozorování mlhovinových objektů vyhovovat zcela odlišným požadavkům, než jaké klademe na dalekohled pro pozorování planet.

Je potřeba říct, že DSO lze vlastně pozorovat pomocí dalekohledu jakékoliv velikosti a typu, ale některé přístroje budou tomuto účelu vyhovovat mnohem lépe. Pro některé druhy objektů hlubokého vesmíru dokonce ani není výběr dalekohledu zásadní – jde například o planetární mlhoviny a hvězdokupy. Většina z planetárních mlhovin má totiž velmi vysoký povrchový jas, zatímco hvězdokupy představují seskupení jednotlivých hvězd a jejich pozorování je v podstatě stejné, jako pozorování hvězd. Ve všech ostatních případech je ale pečlivý výběr dalekohledu žádoucí.

Průměr objektivu

Hlavní vlastností dalekohledu, která určuje počet dostupných mlhovinových objektů, je jeho průměr objektivu neboli apertura. Je zřejmé, že čím je průměr objektivu větší, tím více se v něm bude vyskytovat objektů hlubokého vesmíru dostupných pro pozorování. Je to díky jeho větší schopnosti shromažďovat světlo.

V obchodech s astronomickou technikou najdete velký výběr dalekohledů. Od malých 60 mm přístrojů „pro děti", až po obří 300 mm teleskopy. Navzdory skutečnosti, že i pomocí těch nejskromnějších a cenově dostupných přístrojů uvidíte stovky objektů, platí, že víceméně pohodlné pozorování začíná teprve s průměrem 100 mm. Optimální volbou pro začátečníka bude tedy dalekohled s objektivem o průměru 100 až 200 mm. Takové dalekohledy jsou nyní dobře dostupné a relativně levné.

Zvětšení průměru objektivu na více než 20 cm sice znamená zvýšení dosažitelného počtu DSO, ale také přináší velké množství často nepřekonatelných problémů. Za prvé, vyžaduje zvětšení velikosti a hmotnosti optického tubusu, včetně zvýšení pevnosti (a hmotnosti) montáže. Za druhé, díky celkovému zvětšení velikosti dalekohledu se nedají dalekohledy větší než 200 mm a jiného typu než zrcadlo–čočkové používat na balkonech. Za třetí, pozorování z balkonu a poblíž zdrojů tepla (např. v blízkosti stěn domů) bude prakticky nemožné. A to kvůli zkreslení obrazu vlivem tepelného proudění vzduchu, jehož negativní dopad se projevuje právě při velkých průměrech objektivu. Za čtvrté, pokud jste si vybrali místo pro pozorování daleko od vašeho bydliště, budete nezbytně potřebovat auto, protože takové dalekohledy váží více než 30 kg a jsou nepohodlné pro dlouhé přenášení. A na závěr, „zbytečné" světlo shromažďované přístrojem s velkým průměrem objektivu má tendenci se rozptylovat na optických plochách, což způsobuje aureoly a záblesky, které kvalitu obrazu naopak snižují. Kromě toho vám dalekohled s průměrem 150–200 mm může ukázat tisíce mlhovinových objektů, jejichž vyhledávání a pozorování by mohlo trvat i desítky let.

Světelnost

Druhým důležitým parametrem dalekohledu, který je určený pro pozorování objektů hlubokého vesmíru, je jeho relativní světelnost. Touto hodnotou se rozumí poměr průměru objektivu a ohniskové vzdálenosti a označuje se například f/5, f/10 či f/12. Čím vyšší je relativní světelnost (f/5 je větší než f/7), tím jasnější obraz dalekohled vytváří, ale tím větší aberace (optická zkreslení) se v něm zároveň objevují. Pro pozorování mlhovinových objektů jsou tedy lepší dalekohledy s velkou relativní světelností (mezi f/8 až f/4).

Zvětšení

Zvětšení není jako charakteristika dalekohledu pro pozorování objektů hlubokého vesmíru zásadní. Je důležité si uvědomit, že zvětšení je prakticky odvozeninou průměru objektivu, protože pomocí různých okulárůčoček Barlow je možné zvolit jakékoli pro přístroj dostupné zvětšení.

Je třeba říct, že velké zvětšení (150x nebo vyšší) se pro pozorování objektů hlubokého vesmíru nepoužívá tak často, jak bychom čekali. Objekt je zpravidla nejprve nalezen pomoci menšího (40 - až 80násobného) zvětšení a až poté, je-li dobře viditelný, je možné uvažovat o ještě větším zvětšení. Důvodem je to, že při velkých zvětšeních se jas mlhovinového objektu rozptyluje na větší plochu, a je proto obtížnější jej na obloze rozlišit.

Optické schéma dalekohledu

Všechny dalekohledy, které jsou dostupné na trhu, můžeme rozdělit na tři typy. A to v závislosti na jejich optickém schématu: čočkové (refraktory), zrcadlové (reflektory) a zrcadlo-čočkové, které jsou syntézou prvních dvou systémů (bývají také označovány jako katadioptrické).

 

Nejlevnější, a mezi milovníky DSO nejvíce populární, je optický systém Newton (reflektor), v němž se obraz vytváří pomocí parabolického nebo sférického zrcadla. Navíc, v tomto typu dalekohledů se nevyskytuje chromatická aberace, ke které dochází v důsledku toho, že skleněnou čočkou prochází světlo různé vlnové délky. Tyto dalekohledy – reflektory mají často výbornou světelnost v rozmezí f/4 – f/6, a vzhledem k poměrně nízké ceně, jsou pro většinu milovníků astronomie relativně dostupné dokonce i velké modely. Mezi nevýhody reflektorů patří centrální stínění, které mírně kazí obraz a pohlcuje část světla a otevřený tubus dalekohledu, do nějž se snadno dostává prach a vytváří se v něm nežádoucí tepelné proudění vzduchu. Dále je občas potřeba vyjmout a vyčistit zrcadlo, takže je nutná poměrně častá kolimace.

Refraktory jsou podstatně dražší než reflektory se stejným průměrem objektivu, mají ale několik výhod: uzavřený tubus dalekohledu se nemusí čistit, nedochází v něm k proudění vzduchu a dalekohled není nutné seřizovat. A protože zde neexistuje centrální stínění, je obraz výraznější a má vyšší kontrast. Mezi nedostatky většiny refraktorů pak patří nízká světelnost (pokud je vysoká, bývají vysoké i aberace), velmi dlouhý tubus a výskyt chromatické aberace, která se projevuje jako barevné záření kolem jasných hvězd a povrchů.

Zrcadlo-čočkové dalekohledy jsou mnohem dražší než reflektory a refraktory o stejném průměru, ale i ony mají své nedostatky. Jedním z nich je nízká světelnost – f/10 a nižší; proto bude zkoumání rozsáhlé mlhoviny se slabým jasem pomocí katadioptrického dalekohledu velmi problematické.

Abychom shrnuli, co jsme již uvedli výše: pro pozorování objektů hlubokého vesmíru vám můžeme nabídnout řadu přístrojů, které se pro tento účel nejvíce hodí. Optimální volbou budou reflektory na montáži typu Dobson (např. SkyWatcher Dob 6, Dob 8) – tento typ dalekohledů poskytuje maximální průměr objektivu za málo peněz. Je však třeba mít na paměti, že při dalším zvětšení průměru přístroje vznikají problémy s jeho přenášením. Dobře se osvědčují i newtonovské dalekohledy na ekvatoriální montáži – montáže tohoto typu jsou výrazně dražší a těžší, zato ale poskytují možnost pohodlnějšího a přesnějšího sledování tělesa, které se pohybuje díky zdánlivému otáčení oblohy.

Dobrou volbou budou také achromatické refraktory, jako je například 90 mm SkyWatcher 909, který lze podle mnoha milovníků astronomie doporučit jako vhodný dalekohled pro začátečníky.

Ale jak se nakonec ukazuje v praxi, k pozorování mlhovinových objektů se hodí jakýkoli kvalitní přistroj – množství mlhavých těles je totiž tak velké, a jejich tvary a projevy jsou tak různorodé, že i 70 mm achromatický dalekohled dokáže pozorovateli odhalit nový a neobvyklý svět.

Bestseller

Náš tip

 
Průměrné hodnocení
4,8
Hodnotilo 20 uživatelů
5 16x
4 4x
3 0x
2 0x
1 0x
Zlevněno -6%
12 760,-
13 635,-
Skladem

Bestseller

Náš tip

 
Průměrné hodnocení
4,8
Hodnotilo 12 uživatelů
5 10x
4 2x
3 0x
2 0x
1 0x
Super cena -7%
18 675,-
19 995,-
Skladem

Bestseller

Náš tip

 
Průměrné hodnocení
4,9
Hodnotilo 9 uživatelů
5 8x
4 1x
3 0x
2 0x
1 0x