Co lze dalekohledem vidět

Tak toto je jedna z prvních otázek, kterou si položí většina začínajících astronomů. Někdo si myslí, že v dalekohledu uvidí americkou vlajku na Měsíci, planety velké jako fotbalový míč a mlhoviny barevné jako na fotografiích z Hubbleova teleskopu atd. Pokud si to také myslíte, pak vás okamžitě zklamu – vlajku není vidět, planety mají velikost hrášku a galaxie či mlhoviny jsou šedé bezbarvé skvrny. Faktem je, že dalekohled není jen trubka určená k zábavě a přímému příjmu „štěstí do mozku“. Jedná se o poměrně složité optické zařízení, a jeho správné a promyšlené používání při pozorování kosmických objektů vám zajistí spoustu příjemných emocí a dojmů. Takže, co tedy lze dalekohledem vidět?

Jedním z nejdůležitějších parametrů dalekohledu je průměr objektivu (čočkového nebo zrcadlového). Začátečníci zpravidla kupují levné dalekohledy o průměru 70 až 130 mm – aby, takříkajíc, prozkoumali oblohu. Je jasné, že čím větší je průměr objektivu dalekohledu, tím jasnější bude obraz při stejném zvětšení. Pokud například porovnáme dalekohledy o průměru 100 a 200 mm, pak při stejném zvětšení (100násobném) se bude jasnost obrazu lišit až čtyřikrát. Rozdíl je patrný zejména při pozorování slabých objektů – galaxií, mlhovin a hvězdokup. Přesto není výjimkou, že si začátečníci okamžitě pořídí velký dalekohled (250–300 mm) a pak se diví, jak je velký a těžký. Pamatujte si: nejlepší dalekohled je ten, který je nejčastěji používán k pozorování!

Takže, co tedy lze dalekohledem vidět? Za prvé, Měsíc. Náš vesmírný souputník je velice zajímavý, a to jak pro začátečníky, tak pro pokročilé amatéry. I malý dalekohled o průměru 60-70 mm vám ukáže měsíční krátery a moře. Při více než 100násobném zvětšení se nebude Měsíc v zorném poli okuláru vůbec vyskytovat, tj. bude vidět pouze jeho část. S měnícími se fázemi se bude měnit také pohled na měsíční krajinu. Podíváte-li se dalekohledem na nový nebo ubývající Měsíc (úzký srpek), uvidíte takzvaný popelavý svit – slabou záři temné strany měsíce způsobenou odrazem pozemského světla od měsíčního povrchu.

Fotografie: Pohled na Měsíc dalekohledem s cca 40násobným zvětšením a okulárem se 40stupňovým zorným polem.

Fotografie: Pohled na Měsíc dalekohledem s velkým přiblížením.

Dalekohledem lze také pozorovat všechny planety naší sluneční soustavy. Např. Merkur bude v malých dalekohledech vypadat prostě jako hvězda, ale skrze dalekohled o průměru 100 mm uvidíte, v jaké fázi se planeta nachází – malý srpek. Bohužel, Merkur lze zachytit pouze v určitou dobu – planeta není moc daleko od Slunce, což ztěžuje její pozorování.

Venuše – ta samá hvězda, kterou nazýváme večernice nebo jitřenka – je nejjasnějším objektem na obloze (hned po Slunci a Měsíci). Venušin jas je tak vysoký, že ji lze spatřit pouhým okem i odpoledne (stačí vědět, kde hledat). I v malých dalekohledech lze rozlišit fázi planety – mění se z malého kruhu na velký srpek, podobně jako u Měsíce. Mimochodem, někdy si lidé, když koukají na Venuši dalekohledem poprvé, myslí, že to, co se jim ukazuje, je Měsíc.

Fotografie: Venuše v amatérském dalekohledu

Země. Je to s podivem, ale teleskop lze použít také pro pozemní pozorování. Poměrně často si lidé kupují teleskopy, nejen aby nahlédli do vesmíru, ale také prostě jako dalekohled. Ne všechny typy dalekohledů se hodí na pozemní pozorování; konkrétně čočkové objektivy a zrcadlové objektivy ano, ty poskytují přímý obraz, zatímco u Newtonových zrcadlových dalekohledů je obraz obrácený.

Mars. Ano, ano, tentýž, který je vidět každý rok 28. srpna a vypadá jako druhý měsíc. A lidé rok, co rok opakují tento hloupý vtip a kladou otázky známým astronomům. Tedy, Mars, dokonce i v poměrně velkých dalekohledech, je vidět pouze jako malé kolečko, a to ještě pouze během fáze opozice (jednou za 2 roky). U dalekohledů o průměru 80–90 mm je však možné rozeznat tmavší plochy na kotouči planety a polární čepici.

Fotografie: Pohled na Mars prostřednictvím amatérského dalekohledu o průměru 150 mm.

Jupiter – možná právě díky této planetě začala éra pozorování dalekohledem. Když se Galileo Galilei díval na Jupiter jednoduchým podomácku vyrobeným dalekohledem, objevil 4 satelity (Io, Europa, Ganymede a Callisto). Tento fakt poté hrál obrovskou roli ve vývoji heliocentrického pohledu na svět. Malými dalekohledy lze spatřit vidět několik pásků na kotouči Jupiteru – jedná se vrstvu mračen. Slavnou Velkou rudou skvrnu lze docela dobře pozorovat v dalekohledech o průměru 80-90 mm. Občas projdou na popředí disku planety jeho měsíce, přičemž na ni vrhají stíny. To lze dalekohledem vidět také.

Foto: Jupiter a jeho měsíce –pohled skrze malý dalekohled.

Saturn je jednou z nejkrásnějších planet. Pokaždé, když jej pozoruji, mi vyrazí dech, a to i když jsem jej viděl víc než stokrát. Přítomnost prstence je patrná již v malém 50–60 mm dalekohledu, ale nejlepší je pozorovat tuto planetu dalekohledem o průměru 150–200 mm, v němž krásně uvidíte černou mezeru mezi prsteny (tzv. Cassiniho mezeru), pásy mračen a několik satelitů.

Fotografie: Saturn při cca 200násobném zvětšení

Uran a Neptun – planety obíhající daleko od ostatních. V malých dalekohledech mají stejnou podobu jako hvězdy. Větší dalekohledy vám ukážou drobné modrozelené kotouče bez dalších podrobností.

Hvězdokupy jsou objekty, které lze pozorovat dalekohledem o jakémkoli průměru. Hvězdokupy se dělí na dva druhy – kulové a otevřené. Kulová hvězdokupa vypadá jako kulatá mlžná skvrna, která se při pohledu přes průměrný dalekohled (od 100 do 130 mm) začne rozpadat na jednotlivé hvězdy. Počet hvězd v kulových hvězdokupách je obrovský a může dosáhnout počtu až několik milionů. Otevřené hvězdokupy jsou shluky hvězd a často mají nepravidelný tvar. Jednou z nejznámějších otevřených hvězdokup viditelných pouhým okem jsou Plejády v souhvězdí Býka.

Fotografie: Dvojité h a χ hvězdokupy Persea. Pohled dalekohledem od cca 75 do 80 mm.

Fotografie: Globální shluk M13 v souhvězdí Herkules, pohled dalekohledem o průměru cca 300 mm

Galaxie. Tyto hvězdné ostrovy lze najít nejen dalekohledem, ale také triedrem. To znamená opravdu najít, nikoli rozeznat. V dalekohledu vypadají jako malé, bezbarvé skvrny. Počínaje průměrem 90–100 mm, lze u jasných galaxií vidět jejich tvar. Výjimkou je galaxie v Andromedě, její tvar lze snadno rozeznat i pomocí triedru. Samozřejmě, při průměru menším než 200-250 mm nemůže být řeči o spirálních ramenech, ale ta jsou stejně viditelná jen u pár galaxií.

Fotografie: Galaxie M81 a M82 v souhvězdí Velká Medvědice – ukázkový příklad pohledu triedrem 20 × 60 a dalekohledy o průměrech 80-90 mm.

Mlhoviny. Jsou to mraky mezihvězdného plynu a (nebo) prachu zvýrazněného jinými hvězdami nebo pozůstatky hvězd. Stejně jako u galaxií, mlhoviny jsou v malých dalekohledech viditelné jako nejasné skvrny, ale ve větších dalekohledech (od 100 do 150 mm) lze vidět tvar a strukturu nejjasnějších mlhovin. Jedna z těch nejjasnějších – M42 v souhvězdí Orion – je vidět i pouhým okem a dalekohled vám ukáže složitou plynnou strukturu, něco jako kouřový mrak. U některých kompaktních jasných mlhovin uvidíte i barvu – jako například u mlhoviny NGC 6210 „Želva“, která je viditelná jako malý namodralý kotouč.

Fotografie: Velká mlhovina v Orionu (M42). Pohled dalekohledem o průměru cca 80 mm.

Fotografie: Planetární mlhovina M27 „Činka“ v souhvězdí Lištičky. Pohled skrze dalekohledy o průměrech 150 až 200 mm.

Foto: Prstencová planetární mlhovina M57 v souhvězdí Lyra. Pohled skrze dalekohledy o průměrech 130 až 150 mm.

Dvojhvězdy. Naše Slunce je samostatná hvězda, ale mnoho hvězd ve vesmíru představuje dvojný, trojný nebo dokonce čtyřnásobný systém, v nichž se často vyskytují hvězdy s různou hmotností, velikostí a barvou. Jednou z nejkrásnějších podvojných hvězd je Albireo v souhvězdí Labutě. Pouhým okem vypadá Albireo jako jedna hvězda, ale jakmile se podíváte do dalekohledu, uvidíte dva jasné, různě barevné body – oranžový a modravý. Mimochodem, všechny hvězdy v dalekohledu vypadají kvůli obrovské vzdálenosti jako tečky. Všechny, s výjimkou Slunce. Tady vás musím ihned varovat – pozorovat Slunce bez speciálních ochranných pomůcek je velmi nebezpečné! Dívejte se pouze se speciálním filtrem apertury, který by měl být bezpečně upevněn na přední straně dalekohledu. Žádné nahrazování pomocí filmů, začerněných sklíček nebo disket! Chraňte si oči! Jakmile jste správně chráněni, tak i v malém 50–60 mm dalekohledu uvidíte sluneční skvrny – tmavé útvary na slunečním kotouči. To jsou místa, ze kterých vystupují magnetické indukční čáry. Naše Slunce se otáčí přibližně jednou za 25 dní, proto když pozorujete sluneční skvrny každý den, vidíte jev otáčení Slunce.

Fotografie: Skvrny na Slunci v dalekohledu se slunečním filtrem apertury

Komety. Občas jsou na obloze k vidění jasní „hosté s chvostem“, někdy viditelní dokonce i pouhým okem. V dalekohledu nebo triedru se ukazují stejně jako galaxie a mlhoviny – malé, bezbarvé skvrny. V případě velkých jasných komet uvidíte chvost a nazelenalou barvu.

Pokud i po přečtení tohoto článku máte stále zájem o koupi dalekohledu, pak vám blahopřeji, protože před vámi je ještě jeden důležitý krok – a to správná volba dalekohledu, ale toto je již téma dalšího článku Výběr hvězdářského dalekohledu. Jak správně vybrat hvězdářský dalekohled..

A pokud již dalekohled vlastníte, doporučuji vám k přečtení článek Pořídil jsem si dalekohled. A co teď?

Přeji vám jasnou oblohu!